How fast do you think we can make this tree grow?

Trilogie zalednění a zábavné hry

2008-08-04T16:05:00.003+02:00

Michael Haneke patří v současnosti k předním evropským režisérům. Narodil se v březnu 1942 v Mnichově, ale již odmalička žil poblíž Vídně či přímo v hlavním rakouském městě. Oba jeho rodiče byli herci a vše nasvědčovalo tomu, že Michael se k hereckému řemeslu přidá také, ale nebyl úspěšný. Vystudoval Vídeňskou Univerzitu, kde se věnoval filozofii, psychologii a dramatickému umění. Pracoval nejdříve jako filmový kritik, tři roky se také živil jako televizní střihač a dramaturg. Režíroval nejprve divadelní hry a od roku 1973 také televizní filmy.
Ve stejném roce, kdy padla berlínská zeď a u nás probíhala sametová revoluce, natočil svůj první úspěšnější snímek Sedmý kontinent (1989), který měl být v původním plánu také televizní. Inspirován je údajně skutečným příběhem rodiny, která bez pádného vysvětlení dobrovolně opustila svět spacháním sebevraždy. Film začíná scénou průjezdu auta myčkou a statická kamera snímá ze zadního sedadla výhled z předního okna (1). Postavy sedící v autě (matka Anna, otec Georg (2) a jejich dcera Evi) spolu nemluví a tímto gestem dávají tušit, že dialogů ve filmu moc nebude. Důležitější však je, že jim není vidět do tváře – a ‘hlavní postavou’ této scény je právě myčka. Tak je koncipována první část filmu. Kamera se vyhýbá obličejům a sleduje především každodenní činnosti. Život navenek poklidné obyčejné rodiny je tak nahlížen vesměs skrze předměty a situace technizovaného městského světa. Divák tedy nemá od začátku možnost vytvořit si k jednotlivým postavám nějaký vztah a nic o nich usuzovat.
Postupem času stále viditelnější problémy rodinných členů (sestřin bratr neschopný se smířit s matčinou smrtí; Eva předstírající slepotu) a především uvědomění si zapadnutí do velkého konzumního kolosu donutí Annu a Georga k překvapivému činu – zpočátku mystifikují, že chtějí emigrovat do Austrálie, v momentě, kdy začnou demolovat svůj byt v asi půlhodinové stopáži, však přichází najevo nepříjemná pravda, že za sebou mažou veškeré vzpomínky, majetek a nakonec i život všech tří. Tento druh katarze je podporován nevinností malé Evy, která se ve své nevědomosti směle účastní. Tohle brutální rozhodnutí Haneke natočil jaksi samovolně bez nějakých vášní. Ne nadarmo si tak jeho film ihned vysloužil přídomky jako rozrušující nebo rušivý.
O tři roky později pokračoval dalším snímkem jeho plánované ‘trilogie zalednění’ (3) Bennyho Video (1992). V tomto filmu Haneke otevírá otázku vlivu mediálního násilí na jejich konzumenty. Tento vliv nebyl zatím nijak úspěšně definován a jen tak ani nebude. Faktorů, které při něm hrají roli, je totiž mnohem více, než se původně v začátcích jeho zkoumání předpokládalo. Model mediálních účinků je tak nahlodán např. Davidem Gauntlettem, který však zároveň neodpovídá žádnou vlastní teorií (1).
Čtrnáctiletý Benny je televizí a vůbec různou videotechnikou fascinován a většinu reality (reálného světa mimo jeho zatemněný pokojík) sleduje přes videokamery či televizní zprávy. Často si opakovaně přehrává vlastní natočený moment zabíjení prasete pistolí (úvodní scéna filmu), který přehrává tam a zpět, zpomaluje, zastavuje obraz apod. Jeho lakoničtí rodiče Bennymu a jeho obskurní zálibě nevěnují nikterak velkou pozornost. Jednoho dne potká ve videopůjčovně dívku, kterou si pozve domů a místo očekáváného sexuálního kontextu ji pistolí na prasata zastřelí - jednoduše proto, aby viděl, jaké to je. Vše snímá videokamerou a obraz promítá v televizi, kterou sleduje statická kamera filmová. Jako diváci však vidíme jen část jeho pokoje a marný boj ještě živé dívky s Bennym se odehrává mimo obraz - násilí je však možná pravě o to citelnější. Zda jednal impulzivně nebo měl nějaký plán, se lze dohadovat. Odpověď však nabízí sám Haneke o něco později, kdy Benny stejně impulzivně jedná při procházení kolem kadeřnictví, neplánovaně vejde dovnitř a nechá se ostříhat dohola. Sledováním hrůzné scény přes Bennyho video jako bychom i my byli součástí jeho videosvěta a tiše souhlasili s tím, co se odehrává. Tenhle efekt využil Haneke účinněji za pět let ve Funny Games.
Větší část Bennyho Videa však dle mého názoru zabírá zamyšlení se nad moderními rodinnými hodnotami. Bennyho rodiče patří do vyšší vrstvy. Když se od apatického Bennyho dozví o mrtvolě ve skříni, jsou sice v šoku, ale v podstatě ihned začnou s plány, jak z prekérie ven, aniž by jako rodina byli nějak poškozeni. Matka se synem dokonce odjede na dovolenou, aby otec mohl v tichosti vše zařídit. Jejich bezcitnost však jen zrcadlí bezcitnost jimi vychovaného syna, který jim za ochotu a pomoc ve vrátí svým udáním. Chování a způsob vyjadřování těchto tří postav tak odpovídá ‘zalednění’ (myšleno zalednění emoční).
Co je náhoda? Jen jeden z činitelů řízený osudem, který může vést k fatálním důsledkům stejně jako k jiným? A měly by náhody stejné důsledky, pokud vznikají z náhlých lidských zkratů? Poslední díl trilogie 71 fragmentů chronologie náhody (1994) ve mě vyvolal spoustu otázek, i když v důsledku nebyl tak působivý jako předešlé dva filmy. Film je podobně jako Sedmý kontinent inspirován skutečnou událostí, kdy univerzitního studenta popadne nečekaný amok, vběhne do banky a zastřelí několik lidí. Film je rozdělen 71 fragmenty (střihově rázně nasekaných), výsečí ze životů přeživších či obětí před onou událostí. Jednotlivé řetězící se příčiny Haneke snímá v různých formách – jednou jde až o voyeurský náhled do života, jindy kamera útrpně snímá jedinou akci (student hrající 4 minuty stolní tenis proti automatu, dědeček telefonující rodině). Zatímco ve Funny Games však dlouhý záběr nabídne divákovi čas k přemýšlení nad tím, co právě viděl, zde přišly většinou v momentech, které nepředcházelo nic výjimečnějšího. Film je navíc ještě prokládán zdánlivě nesouvisejícími ukázkami televizních zpráv s tématy válek, pedofilie Michaela Jacksona, teroristického bombardování a podobně. Když se pohár dostatečně naplní, dojde k předem známému výsledku, který se právě tak stane jednou z mnoha televizních zpráv, které večer v pravidelném čase poběží v televizi.
Filmem Funny Games (1997) vystoupal Haneke na prozatímní vrchol své tvorby. Režisér dopřává zamyšlení se nad stále jednodušší konzumací násilí a vybrušuje nápady z předchozích filmů, jak to udělat co nejúčelněji. Tříčlenná rodina přijede na dovolenou na chalupu u jezera a ihned po příjezdu se kolem ní motají dva zdvořilí, avšak nemotorní a nedůvěřiví mladíci oblečení do golfového setu. Jsou to oni dva, kdo postupně nad rodinou vlnou násilných momentů získají převahu a uvězní je v jejich vlastním obývacím pokoji. Divák se stává svědkem-nesvědkem násilných ‘vtipných her’. Nesvědkem proto, že právě násilné momenty nejsou ve filmu přímo vidět. Většinou je podvědomě cítíme, slyšíme a vnímáme, aniž kamera něco bližšího snímá. Podobně ve scéně, kdy se má matka potupně svléct, kamera zabírá pouze její hlavu a nic víc. Mé zjištění, že jsem se jako divák prvoplánově soustředil na pohyb kamery, mě ohromilo. Vůbec vyvolávání pocitů a zatahování diváků do ‘hry’ je více než patrné. Především v momentech, kdy Paul překračuje hranici fikce a reality, kdy vykročí z fikčního světa, který vnímáme na plátně, a hovoří přímo k nám. To se stane hned v několika momentech, kdy divákům klade otázky tahající je do hry. Stačí však pouhý němý pohled přímo do kamery, který ten fikční svět poruší a upozorní nás, abychom přehodnotili vnímání filmu. Pohled, který pozorného diváka dokáže vyrušit více než nějaké násilí, jakoby říkal ‘Bavíš se?’. V roce 1998 natočil Gaspar Noé film Seul Contre Tous, který se mimojiné také zabývá otázkou násilí a Noé využil podobný efekt, ne však hercem, ale mezititulkem - ‘Pozor. Máte 30 vteřin na to, abyste opustili tuto projekci’. Zatáhl diváka do hry nabídkou volby vidět či nevidět. Ve Funny Games se Paul zeptá do kamery ‘Vsadíte se, že budou do devíti do rána všichni mrtví?’.
Film dle mého názoru funguje také jako jakási zkouška síly empatie. Jak se dokážeme vžít do pocitů trpících, když nás přímo ke spolupráci vybízí trpitel. V jednom momentě se Anně podaří vysmeknout, popadnout pistoli a střelit Petera. V podobných filmech (žánrech) většinou na konci některá sympatičtější postava přežije či jednoduše řečeno vyhraje nad zlem, Haneke se však pečlivě a obratně vyhýbá klišé. Paul proto na dálkovém ovládání zmáčkne tlačítko remote a vrátí obraz zpět před tuto situaci. Žádná z kladných postav ke konci filmu nežije a Paul vstupuje do další chaty při jezeře se stejnou žádostí jako předtím (několik vajíček). Ihned potom film ukončí dalším pohledem do kamery, jakoby říkal: “Chcete víc? Tak jdeme na to...”
Po Funny Games čekala Hanekeho tříletá pauza způsobená problémy s financováním filmů, až v roce 2000 natočil první film mimo Rakousko – Code inconnu s Juliette Binoche. Dále natáčel filmy především ve Francii, ale o těch se zmiňovat nebudu, neboť téma článku bylo jiné.

(1) Ve všech třech filmech Hanekeho trilogie je v úvodní scéně s titulky kamera statická a snímá dynamický obraz.

(2) Terorizovaní rodiče ve Funny Games se jmenují stejně. Obě jména se pak v různých variantách objevují také v dalšího Hanekeho filmech.

(3) Glaciation trilogy.

(4) Gauntlett, David - 'Problémy s modelem "mediálních účinků"', Cinepur č. 54, listopad/prosinec 2007

Carlos Reygadas - Bitva na nebi

2008-02-06T12:13:00.000+01:00

Mexický tvůrce Carlos Reygadas uspěl v roce 2002 se svým debutem Japonsko, který sbíral festivalová ocenění po celém světě. Pomalu plynoucí příběh muže, který unavený životem odešel umřít do mexických hor a ubytoval se u 90-leté stařenky, se kterou se mimojiné pokusil o dopředu domluvený sexuální akt, šokoval obecenstvo. Nejinak tomu bylo o 3 roky později s jeho druhým filmem Bitva na nebi. Reygadas se tentokrát přesunul z vesnic a hor do rušného Mexica City. V něm žije Marcos pracující jako řidič v rodině generála. Se svou ženou unesou dítě s vidinou velkých peněz jako výkupné, ale dítě jim nějakou nešťastnou náhodou zemře. Nic z toho ovšem ve filmu přímo neuvidíme, tato zpráva je podána pomocí několika prvních scén. Krátké období po této události teprve slouží filmu jakýmsi námětem. Hned první obraz nám ukáže dvojici při orálním sexu, ovšem odprostěn bezprostřednosti připomíná tento akt spíše nějakou spirituální zvěst, kterou chce Reygadas předat. Veškerá erotika a násilí v celém filmu pak sleduje jiné účely než jen jednorázové šokování.

Marcosovi začne jeho svědomí smrt vyčítat a ten se s tím narozdíl od jeho ženy nedokáže smířit. Začíná tedy jakési neurčitě bloudění Marcosovou myslí s hledáním spásy v dlouhých meditativních záběrech. Reygadas si do svých filmů vybírá neherce (až na generálovu dceru Anu), kteří svým postavám dodávají na jakési věrohodnosti dřívějších vesničanů snažících se uspět v obrovském Mexico City. Spousta neherců navíc hraje samy sebe, jako například právě Marcos, který je ve svém životě opravdu řidičem generála. Důležitá je také postava Any, generálovy dcery, která se podobně jako slavná Catherine Denéuve v Krásce dne živí prostitucí, ačkoliv jistě nemá díky bohaté rodině o finance nouzi. Marcos si k ní vytvoří pouto, které mu ona svým volnějším životem vrací a tím se Marcos stává závislejším. Ovšem jeho problém je jinde a nakonec se rozhodne sám se udat policii. Jeho nečekané pohnutky a konající se několikadenní náboženská pouť městem přidají filmu ještě další rozměr. Hudba prolínající se filmem je velmi dobře poskládáná a ve spojení s probíhajícím obrazem se také snaží říct něco víc. Jedním z nejlepších okamžiků je střídaní a prolínání dvou hudebních reprodukcí při Marcosově zastávce na benzínce (klasická hudba linoucí se z reproduktorů stanice a zpěv poutníků).

Vynikající je také kamera Diega Martíneze Vignattiho, který s Reygadasem spolupracoval již na Japonsku, kde se blýskl mimojiné nádhernou závěrečnou kamerovou jízdou po kolejích, přičemž sledoval trosky z nehody, která se na kolejích stala, aniž by ani jednou z kolejí sjel a lačnému diváku pozorněji ukázal, co se vlastně stalo. V Bitvě na nebi tento styl pokračuje, a to třeba při pohlavním styku Any a Marcose. Vignatti nejdřív oknem sleduje probíhající sex, ale pak kamera velmi pomalu vyjede ven a začne kroužit kolem panelákových oken, bílých zdí a nechává diváka v napětí, kam vlastně směřuje. Vše bez hudby, pouze reálné zvuky jednoho z chudých sídlišt Mexica City. Kamera se po dvou minutách a 360° vrátí zase k oknu, kde už je však po 'vyvrcholení'. Různé hrátky jako zamlžování objektivu v momentě, kdy Marcos ztratí své tlusté brýle a kamera se 'převtělí' do jeho očí, jsou dalším potěšením vnímavého diváka. V celkovém zhodnocení tedy Reygadas udržel laťku, vysoko postavenou svým předchozím filmem, a rád se nechám překvapit, s čím ještě tento relativně stále mladý režisér přijde.

Originální název: Batalla en el Cielo
Režie: Carlos Reygadas
Hrají: Marcos Hernández, Anapola Mushkadiz, Bertha Ruiz, David Bornstein, Rosalinda Ramirez, El Abuelo, Brenda Angulo, El Mago...
Žánr: drama
Celkový čas: 98 min
Země: Mexiko / Belgie / Francie / Německo
Rok: 2005
WWW: http://www.bacfilms.com/presse/batalla/

Hiatus

2006-05-31T16:26:00.000+02:00

Tak dlouho naprosto žádný update nebyl a bohužel delší dobu také žádný nebude. Jednak vůbec nestíhám a jednak budu zhruba měsíc pryč. Nečekal jsem, že to budu muset zabalit tak rychle, neříkám však, že navždy. Na dobu neurčitou.

Jinak kdo jede 2. července na sedmičku na Mono, tak se tam s největší pravděpodobností potkáme. Tenhle post-rockový svátek si nesmím nechat ujít!

Mono - You Are There (2006)
Mono - Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined (2004)

Charlottefield - How Long Are You Staying

2006-04-20T20:31:00.000+02:00

(léto 2005, FatCat records)
UK ; post-punk

Během krátké chvilky jsem se seznámil se dvěma velmi podobnýma skupinama. O Elohymn jsem napsal minulý týden, druhá se jmenuje Charlottefield, čtveřice z Brightonu. Stejně jako Elohymn se Charlottefield těžko zařazuje do nějaké žánrové škatulky, v recenzích se však nejčastěji mluví o post-punku, oni sami pak tvrdí, že současné trendy v post-rocku je to, co jim dodává na originalitě a co je odlišuje od jim podobných kapel.

Hned svůj první vinyl vydali na známém labelu FatCat (Sigur Rós, Múm, Vashti Bunyan, Set Fire to Flames nebo Animal Collective) v roce 2002 a potom několik let asistovali pouze na několika kompilacích. Až v květnu loňského roku vydali (znovu na FatCat records) debutové album How Long Are You Staying.

Ve většině skladbách se setkáte s vokálem se skoro až screamo příchutí. Připočteme-li, že se pohybují střídavě ve vodách punkových až hardcorových, může člověk očekávat agresivní hudbu. Ale není tomu tak, neboť skladby se různě mění v tempu k math-rocku a post-rocku. A především to má vše energii, což by měla být základní složka podobných 'začínajících' kapel. V uvozovkách vzhledem k již několikaleté praxi Charlottefield. Hráli mimojiné také několikrát se 65daysofstatic a spolu se zúčastnili také letošního ročníku post-rockového festivalu(nejznámějšího a pravděpodobně i jediného, alespoň na takovéto úrovni) Rhaaa Lovely v Belgii.

Album:
Charlottefield - How Long Are You Staying (2005) (39 MB, formát wma)

Elohymn - Illusions or Imagination EP

2006-04-14T09:18:00.000+02:00

(zima 2006, self-release)
UK ; math-rock

Miluju britskou hudební scénu. Dala světu bezpočet vynikajících kapel, spousta místních měst a klubů je na celém světě považována za hlavní místa přátel všeho druhu hudby. Ještě zajímavější jsou ale současné britské experimentální kapely na poli math-rocku, post-rocku a podobných stylů.

Už jsem představoval Yndi Halda. Dále jste se možná již setkali nebo jste alespoň někde zaslechli či vám utkvěla v paměti jména jako upcdowncleftcrightcabc+start (podle mě nejlepší post-rock album loňského roku), geniální 65daysofstatic, Loss of a Child (mají na netu dvě alba volně ke stáhnutí, hledejte na archive.org), Maybeshewill, Detwiije, Oceansize, Exploits of Elaine nebo Redjetson (jedna z mála post-rockových kapel se zpěvem). Když jsem se dostal do sluchového kontaktu z kteroukoliv z těchto kapel, vždy jsem byl nebývale nadšený. No a s Elohymn je to úplně stejné.

Tito chlapíci z Chorley začali pořádně hrát teprve nedávno - před dvěma lety - až se po neustálých 'personálních' změnách rozhodli zůstat pouze ve třech. Nedávno vydali své debutové EP o 6 skladbách. Je docela těžké je nějak žánrově zaškatulkovat po jednom ep, navíc ani oni sami nemají jasno ("experimental music with influences ranging from everything and anything also life itself"). Ale já osobně je řadím do math-rocku, samozřejmě ovlivněného spousty jinými styly.

Velmi se mi líbí kytarové pasáže, které nevynikají co do složitosti, ale v rychlosti a bezchybné hře. Hned v úvodní věci Gandhi a poté i ve Wolves mě kytara vždycky zvedne ze židle. Jinak se na albu střídají postupně 'rychlejší' a 'pomalejší' skladby. Pro Elohymn platí vše, co je typické pro math-rock, takže rychlé změny tempa, dokonalá souhra všech nástrojů atd. Na to, že jsou jenom tři, to vše podle mě zvládají vynikajícím způsobem a jsem hodně zvědav, jak si povedou v budoucnosti. Myslím, že už teď by zasluhovali větší pozornosti...

Album:
Elohymn - Illusions or Imagination EP (2006)

Jakob - Subsets of Sets

2006-04-09T19:24:00.000+02:00

(srpen 2001, Midium Records)
Nový Zéland ; post-rock

Třetí počin novozélandské party Jakob vyšel v srpnu 2001 na Midium Records, jsou to tedy již více než tři roky od vydání. A tři roky v post-rockové hudbě znamená velmi moc, jelikož je tento styl stále ve velkém vývoji a v rychlém tempu se rodí nové a nové kapely, mění se postupně představa o post-rocku jako takovém (viz stále více se objevující označení neo-postrock). Tudíž jsem měl trochu obavy, aby to neznělo moc výstředně a nudně. Naprosto zbytečné obavy. A koneckonců, i legenda jako Goodspeed You! Black Emperor vydávala alba už od roku 1997...

Album sklidilo velmi pozitivní kritiky, což se projevilo i při nejednom předávání různých NZ hudebních cen. Ačkoliv je to vynikající post-rock, dle mého názoru je velmi přístupný i lidem, kteří post-rock vůbec neposlouchají, stačí alespoň malá záliba v indie a instrumental rocku. Jednotlivé skladby mají každá svou specifickou atmosféru (při poslechu I´m on your side nejlépe spojeném se sledováním klipu se mě vždy zhostí strach a nejistota, ale přitom v pozadí je stále cítit naděje ve změnu) a v některých částech jsou kytarové rify pěkně osolené, takže odpůrce nudného vybrnkávání si taky užije. Velmi se mi líbí hra bubeníka. Nic složitého, dokonce si dovolím říct, že docela jednoduché rytmy. Ale v tom je jejich obrovská síla a ve spojení s kytarama mi navodí vždy skvělou náladu a hned bych nejradši seděl před šroťákem a už to trénoval. Jsou to bicí, které se hodí jak do post-rocku, tak i do math-rocku (všichni chápeme ten rozdíl, že), což jim dodává jistou flexibilitu. Především je to však zásluha masteringu, že je znít přesně každý úder, což já přímo miluju.

Za velkou pozornost podle mě stojí také videoklipy, které jsou dostupné jak ve streamované podobě na oficiálních stránkách (http://www.jakob.co.nz/), tak i v mpg podobě na stránkách jejich tvůrce Eda Davise (http://www.underbelly.co.nz/). Velmi se mi líbí především klip k asi největší pecce z tohoto alba (I´m on your side), který je z režisérského hlediska naprosto primitivní, ale výtvarník si s ním neuvěřitelně pohrál a trefil se přesně náladou toho klipu do hudby (klip je celý černobílý, ale i tak stále mění svou 'barvu' užíváním různých filtrů a triků). Za zmínku stojí ještě video k Nice day for an earthquake o člověku sedícím na nějaké novozélandské hoře (mimochodem nádherná krajina, ale koho to překvapí, když je řeč o NZ) na křesle se sekyrou v ruce před starodávně vypadající televizí. Hádejte, jak to dopadne...

Album:
Jakob - Subsets of Sets (76 MB)

C - Universum

2006-04-05T21:59:00.000+02:00

(podzim 2003, Free Dimension)
Česká republika ; post-rock

Česká post-rocková scéna prakticky neexistuje, případně je na velmi nízké úrovni. Tak, obě tyto věty můžu směle přeškrtnout tlustou čárou a tahat se za vlasy, že jsem to kdy vůbec vyslovil. Poznal jsem totiž céčka, různě barevná a plastová a poznal jsem jich spousty!

Našel jsem je na Free Dimension Records, jehož jsou tito čtyři pánové členy a kterýžto mimojiné spravují. Je to malý label z Tábora a členové jednotlivých kapel (C + Deverova Chyba + Pavilon M2 + Some Other Place + Waawe) se mezi sebou v minulosti a přítomnosti tak promíchali, že to nemá smysl řešit. Snad bych jen upozornil, že Deverova Chyba vydá v tomto roce už album na Silver Rockets a pokud jste o nich ještě neslyšeli, tak jste určitě alespoň slyšeli o kapele pouze s bicíma a dvěma basama.

Céčka berou kytary spíše jako hračku než hudební nástroj a dávají tak vzniknout zajímavým zvukům a atmosférickým skladbám (Le Grand Wazoo, Route 27). Technicky jsou na tom velmi dobře, o zvuku ani netřeba mluvit - nahrávali v jednom z nejlepších studií u nás v Jámoru Ondřeje Ježka (lépe řečeno zde proběhl mastering, nahrávali ve zkušebně). Asi proto (nebo díky tomu) už procestovali s kapelou po klubech několik hudebních velmocí (Španělsko, Holandsko, Francie, Belgie, Německo) a spolu s Deverovou Chybou byli na podzim roku 2004 dokonce na turné po Velké Británii, v rámci něhož hráli i v tak hudebně populárních městech jako Manchester, Brighton nebo Leeds. Mimochodem C je asi jediná kapela, která kdy použila ve své hudbě sample z filmu Ráno vstanu a opařím se čajem :) (Route 27)

V jedné anglické recenzi na toto album autor píše "who had any idea there were instrumental bands from the Czech Republic that kick ass" a já jsem za tuto větu velice rád a plně s ní souhlasím.

Album:
C - Universum (2003) (30 MB)

Yndi Halda - Enjoy Eternal Bliss

2006-03-23T19:28:00.000+01:00

(podzim 2005, self-release)
UK ; post-rock

Post-rock je jako kvalitní archivní víno. Laik málokdy plně docení jeho chuť, zatímco znalec si ho vychutnává plnými doušky. A tak je to určitě i s Yndi Halda. Jejich hudba je pro fajnšmekry, kteří si dokážou plným douškem vychutnat každou sekundu jejich dlouhohrajících symfonií.

Pocházejí z Canterbury v hrabství Kent, Velká Británie. Hrají od roku 2001, ovšem až o 4 roky později, na podzim 2005, začali vydávat první náhravku, lépe řečeno EP, s názvem Enjoy Eternal Bliss. Šlo o vlastnoručně vyrobené (i s covery) a vydané album, které rozesílali lidem na objednávku. Poptávka byla ale bohužel tak vysoká, že kapela nestíhala vyřizovat žádosti a tak museli přestat. Tento měsíc se dohodli na spolupráci s labely Big Scary Monsters a Burnt Toast Vinyl, které znovu vydají jejich album v listopadu 2006 v Evropě, respektive v Severní Americe. Bude obsahovat o jednu skladbu více a vypadá to, že se fanoušci dočkají dalšího kouzelného hudebního nástroje doprovázející post-rock - piana!

Záměrně říkám dalšího, protože velmi důležitou součástí osobitého výrazu Yndi Halda jsou housle. Ano, existuje více post-rockových kapel používajících ve svém repertoáru housle (viz švýcaři The Evpatoria Report), ale nikdo to nedokáže tak jako Yndi Halda. Na Enjoy Eternal Bliss najdeme pouze tři skladby, přesto deska hraje více než tři čtvrtě hodiny. Tato pětice britů toho má v sobě totiž hodně a hodně toho vydává svým posluchačům. Melodie hřející u srdce, melodie tak procítěné a tak smutné a přitom je v nich cítit naděje a optimismus. Ne nadarmo někteří říkají o post-rocku, že je to "optimistické očekávání apokalypsy". Představte si jednoduché pobrnkávání po několika strunách, šumění činelů v pozadí a jemný táhlý zvuk rozechvělých houslových strun, a to vše zakončené bouřlivým biult-upem, ve kterém houslové orgie doslova rozbíjejí okenní tabule...

Yndi Halda je výraz pocházející ze starodávné islandské básně a znamená něco jako "Užívej si věčného blaha". Už jen tato skutečnost dodává kapele velmi poetický ráz a možná si řeknete, že je to jen trik, jak nalákat fanoušky. Když ale ona ta hudba takto opravdu působí. Jejich album není k poslechu zrovna jednoduché, kvůli délce skladeb se musí člověk pořádně soustředit, aby si ho dokonale vychutnal. Ale zážitek je poté o to větší. Stačí říct jedno: krása!

Album:
Yndi Halda - Enjoy Eternal Bliss (2005) (60 MB)

Microfilm - A journey to the 75th

2006-03-20T11:46:00.000+01:00

(prosinec 2004, Rejuvenation records)
Francie ; post-rock

'Nous sommes de France, nous aimons les films, nous aimons la musique. Et nous aimons les rassembler.' Tak klidně takovým způsobem by se mohli představovat 4 hudebníci (tradiční složení ze 2 kytaristů, basisty a bubeníka) z francouzského Poitiers. A nebo 'nádherné instrumentální skladby se silným post-rockovým nádechem spojené s vysamplovanými rozhovory z francouzských filmů'. Tak by se mohli představovat také.

Je škoda, že taková poutavá hudba je mimo jejich rodnou zem prakticky neznámá. Vždyť i na internetu, kde se obvykle 'nachází všechno', jsem našel pouze jednu jedinou recenzi alba v angličtině (oproti asi 20ti ve francouzštině). Microfilm proto plně splňuje kritérium, které jsem si předsevzal před založením tohoto blogu, tedy představovat podobné kapely. Většina skladeb má vcelku rychlé tempo, takže se není třeba obávat avantgardních vyhrávek ve stylu A Silver Mt. Zion. A citace z filmů nejenže občas působí jako náhražka chybějícího zpěvu, ale především dodávají Microfilmu nepopsatelnou poetickou atmosféru.

Když jsem se ptal jednoho člena Microfilmu, z jakých filmů že to vlastně používají hlášky a zdalipak to má něco společného s číslem 75 z názvu alba, nedozvěděl jsem se prakticky nic. Ano, citace jsou ze starých francouzských filmů a seriálů, ale konkrétně už si už nikdo nepamatuje z jakých. A číslo 75 pouze symbolizuje název domu, ve kterém album nahrávali. Pokud se mezi vámi náhodou najde nějaký velký filmový znalec a podaří se mu filmy rozpoznat, nechť se neváhá ozvat, nějaká odměna ho určitě nemine :)

Ukázky:
Microfilm - Secret Camera (10 mb)
Microfilm - Margaret on the Rocks (7,5 mb)

Hanne Hukkelberg - Little Things

2006-03-17T19:03:00.000+01:00

(červen 2005, The Leaf Label)
Norsko ; electronic jazz

Na labelu The Leaf (kde vydávají svá alba mimojiné také třeba ambientní Susumu Yokota, francouzka Coleen nebo dánští představitelé elektronického post-rocku Efterklang) vyšla loni deska této mladé norské zpěvačky. Kéžby také u nás vznikaly podobné projekty jako v severských zemích, které jsou známé svou hudební flexibilitou. Vždyť za jeden rok vznikne na Islandu, v Norsku nebo ve Švédsku tolik úspěšných alb, co u nás za 5-10 let.

Hanne je plně hudebně založená osoba, vystudovala Akademii múzických umění v Oslu, ovládá několik desítek nástrojů a od mala vyrůstala v hudebně založené rodině, která měla velmi blízko jazzu. Ten ji samozřejmě hodně ovlivnil a na tomto albu je to znát.

Představte si originální vokál známé islandské zpěvačky Björk, spojte ho s vynikající schopností hry se zvukem v podání dalších islanďanů Múm a přidejte k tomu zvuky cinkajících skleniček, škrábajících lžiček, vidliček či všelijaké zvuky dětských hraček. Vše zabaleno v lehkém jazzovém hávu a máte Hanne Hukkelberg, máte Little Things. No a pro představu - spolupracovala s krajany Jaga Jazzist a to už je myslím dost přesvědčivé.

Ukázky:
Hanne Hukkelberg - Do Not as i Do
Hanne Hukkelberg - Cast Anchor

Té - Naraba, imi kara kaihou sareta hibiki ha "oto" no sekai no shinen wo kataru.

2006-03-17T16:57:00.000+01:00

(21. března 2006, Status Quo Audio Record)
Japonsko ; post-rock

Japonská hudební scéna je obrovská a neprobádaná. Stále se vynořují nové a nové hudební skupiny, o kterých svět mimo Japonsko prakticky neslyšel a velmi často tyto kapely překvapí svým hodně inovativním stylem a vůbec. Není to tak dávno, co jsem si zamiloval math-rockové Toe a už je tady skupina s velmi podobným názvem - Té.

Skupina vznikla před dvěma lety někde v garážích obrovského Tokia. Na oficiálních anglických stránkách se píše, že měli ihned úspěch se svými demo snímky a nahrávkami, stejné úspěchy sklidili i se svým prvním singlem. V roce 2005 vydali na Zankyo Records své debutové album 'Naraba, imi kara kaihou sareta hibiki ha "oto" no sekai no shinen wo kataru.', což v překladu znamená něco velmi složitého, proto se nebudu pokoušet o překlad :). Znalci angličtiny si však určitě leccos vyvodí z anglického překladu 'If that is what is being thought, liberated sound talks the depth of "musical" world.'

21. března pak totéž album obohacené o bonusové skladby vychází na americkém labelu Status Quo Audio Record. A co vlastně Té hrají? Velmi líbivý post-rock bez dlouhého pro někoho zbytečného vybrnkávání. Někdo toto odproštění od zdlouhavých minimalistických kompozicí nazývá neo post-rock. Skladby nejsou nikterak dlouhé, nejdelší má něco přes 6 minut, což sice není málo, ale ve světě post-rocku je to stopáž spíše průměrnější. Té jsou melodičtí a nenudí mě ani po několikátém poslechu. Pozornosti by rozhodně neměl uniknout bubeník, který si v některých skladbách hraje hodně slušně.

Ukázka:
Té - It must be called "Intelligence" if people stop when they realize they are not able to become what they are wishing to be.

Té - We promise with a view to hope, but the reason to "accomplish" what we promised would be fear.

I´d like to...

2006-03-15T19:19:00.000+01:00

Co přinést nového na scénu, když má dnes již každý svůj blog, někteří i dva? Má cenu vůbec začínat? A o čem psát, aby to zaujalo?

Tyhle otázky jsem si kladl, když mě popadla už tolikrát chuť začít něco psát a publikovat prostřednictvím blogu. Ale nikdy jsem na ně bohužel/naštěstí nenašel odpovědi. Až teď, alespoň si to tedy myslím. Chtěl bych širšímu internetovému obecenstvu představit některé hudební klenoty a žánry, ke kterým se třeba nikdy nedostanou. Dát jim možnost k poslechu ukázek a v případě zájmu se postarat o dodání celých alb. Především bych chtěl u nás alespoň trochu rozšířit rozvíjející se hudební žánr zvaný post-rock. Ten má u nás minimum fanoušků a je to škoda.

Abych byl upřímný, je to spíš takový test. Dokud mě to bude bavit, nebude problém. Ten nastane, až ztratím chuť a poznáte to jednoduše podle snižování frekvence nových zápisů. Do té doby čekejte zhruba co 3-4 dny jednu kapelku (možná i častěji).

S pozdravem,
Max-Wesslo